Jak 1.Lyceum přežilo adaptační kurz

Celý náš „příběh“ začíná na vlakovém nádraží Čáslav, kam jsme měli dorazit ve třičtvrtě na dvě. Hodně z nás očekávalo, že pojedeme vlakem, no nečekaně, když jsme byli na vlakovém nádraží, ale tak to nebylo. Skoro přesně ve dvě hodiny odpoledne, pro nás přijely autobusy, které nás poté s peďákem nabraly. Po hodinové cestě směrem Uhlířské Janovice jsme dorazili do sport areálu Samopše. Upřímně, areál na nás neudělal úplně nejlepší první dojem, ale úžasný učitelé a píři, co tam na nás čekali, nám ukázali pravou tvář areálu Samopše a tím nám potvrdili, že nemáme soudit knihu podle obalu.

V první den příjezdu jsem se nejdřív seznámili s učiteli a s píri. Poté následovalo rozdělování na pokoje a šlo se rovnou na hry. První hra, co jsme hráli, byla seznamovací. Házeli jsem si s míčem a při tom říkali své jméno a jméno toho, komu jsme míč házeli. Poté následovala seřaďovací hra, při které jsem se řadili třeba podle barvy trika nebo podle abecedy.

Po těchto hrách následovala večeře a půl hodinová pauza na pokojích. Zvláštní hra, která nás po pauze čekala, měla zvláštní úkol. Byli jsme v týmech, a každý z týmů měl svůj vlastní držák, ale nejen tak ledajaký.

Našimi držáky se staly píři a učitelé. Jejich úkolem bylo držet díky provázku chleba, jak už je asi jasné my jsme ho museli co nejrychleji sníst. Úkol se nám zdál docela jednoduchý, ale vážně to tak nebylo. Sníst chleba a dávat si bacha, aby vám nespadl na zem, nebylo velmi jednoduché, protože bychom ho museli jíst ze země. Přejedený chlebem jsme se poté vydali na pospas další hře. Před hrou, která následovala, jsme ještě viděli malé představení od pírů a šlo se na rozdělování do dalších týmů. Týmy byly rozděleny a hra začala. Naším úkolem bylo to, že jsme se museli naučit krátkou básničku, a tu jsme museli naučit svého kamaráda, a ten ji musel poté říct vedoucímu týmu, lépe řečeno buď učiteli nebo někomu z pírů podle toho, koho daný tým měl. Učení básniček nám možná nešlo úplně perfektně, ale zvládli jsem to a mohli jít spát.

Druhý den ráno následoval budíček v osm hodin ráno a šlo se na rozcvičku. Jak jsme během chvilky zjistili, tak náš pír, co rozcvičku vedl neuměl moc počítat. Vážně věřte mi, protože pětkrát odklikovat jeden klik není normální. Následovně nás čekala snídaně a po ní vyrábění vlastních triček, obálek a kontrola od naší ošetřovatelky, že umíme první pomoc. Po obědě následovali sportovní hry jako Ringo, soví fotbal, velké Člověče, nezlob se, nadhazování míče, fotbal s frisbee a chytání tenisových míčků do trika. Díky těmto hrám nám odpoledne uteklo jako voda a byl čas na večeři.

Plán na večer byl jasný. Nejdřív jsme museli nasbírat v lese dřevo a potom ho donést k táboráku. Dále jsme si museli přinést lavičky a šlo se na opékaní buřtů. Po celou dobu táboráku jsme si zpívali a k tomu nám hrála Nikča, Mua a učitelé na kytaru, teda kromě Muy ta hrála na ukulel.

Třetí a zároveň poslední den adapťáku, začal budíčkem a následnou rozcvičkou a snídaní. Po jídle jsme šli pašovat alkohol, zvířata a hlavně odpovědi k maturitě. Doslova, hra co nás čekala byla o pašování.

Malé papírky, co jsme měli propašovat od bodu A do bodu B, jsme si mohli schovat kamkoliv na svém těle. Píři měli poté za úkol stát v prostoru mezi bodem A, a mezi bodem B, aby nám zabránili v průchodu k bodu B, když nás chytili, tak nás mohli prošacovat.

Pokud našli náš papírek, který jsme měli propašovat do bodu B, tak ho zabavily a my jsme museli jít odpovědět na otázky a potom mohli pašovat dál. Nejlepší taktika byla taková, že jste se snažili vyhnout pírům.

Tato hra nás skoro zabavila na celé odpoledne, ale jak my, tak i píři jsme byli už unavený, takže následoval odpočinek.

Po krátkém odpočinku jsme šli na hrátky s Muou, které se obtížně popisují, takže je vynechám. Promiň Muo, ale musím. Následoval poté oběd a pasování na prváky.

Pasování na prváky bylo zajímavé. Museli jsme udělat lidskou kolej, tak že jsme si lehli k sobě rameny a zvedli ruce. Píři nás poté převezli po koleji a my jsme museli dát slib naší profesorce, která nás poté polila vodou a pasování tím ztvrdila a my jsme se stali právoplatnými prváky. Poté následovalo předání diplomů a jelo se domů.

Sice si možná ještě po adapťáku nepamatujeme naše jména úplně dokonale, ale my víme, že za ty čtyři roky, co nás tady ještě čekají, si svá jména určitě zapamatujeme, a že už je nikdy nezapomeneme a s jistotou víme, že zažijeme další úžasný zážitky jako v Samopší.

Vypracovala: Denisa Vlková, 1.L